Naši redaktoři nevážně vážně – jak by mohl vypadat fejeton?

Dobrou noc!

To jsem si jednou o prázdninách otevřel noviny a tak jsem se lekl, až jsem spadl ze židle! Obrovský červený nadpis: „Kdo spí, netloustne!!“ Nejhorší ale bylo, že naši hokejisti prohráli! Mávl jsem nad oběma články rukou a šel se věnovat svojí oblíbené činnosti: paření na počítači. Ale světe div se! Když jsem šel o týden později do města, byla naprostá dopravní kalamita. Obchody s postelemi byly v obležení! Několikakilometrové fronty se táhly městem, někteří lidé čekali už tři dny, někteří přespávali i ve stanech. Zato obchody s dietními jídly a prostředky na hubnutí, jindy tak přeplněné, zely prázdnotou. Na ulici chodili lidé pouze s postelemi na dvoukolácích. Večer v televizních zprávách měli reportáž, jak všude lidé kupují postele, dokonce se i Večerníček přesunul na 17.00 a vysílání končilo ve 20.00 hod., to vše jen proto, aby lidé mohli déle spát. No a co dělat, když se večer nejde dívat na televizi a celý svět spí? No přece jít spát taky! Škola se otevírá až v 10 hod. a vyučování začíná  v 11 hod., protože všichni „hubnou“! Mezi hlavní školní předměty byla zařazena výuka zdravého spaní. To spočívá v tom, že nám učitel přečte pohádku (nebo pustí Večerníček), pak nám řekne dobrou noc a celou hodinu spíme, ovšem kdo spát nebude, hrozí mu až dvojka z chování! V novinách psali, že někteří milionáři nemůžou spát, když je světlo, proto si najali tryskáč a létali okolo země vždy tam, kde byla noc. Tento zmatek okolo hubnutí trval i nadále. Obchody s dietní stravou krachovaly po celém světě, ve vládě se schvaloval zákon na povinný spánek min. 14 hodin denně. Většina lidí si už zvykla na nový chod dne: 10 hod. vstát a jít do práce, 14 hod. návrat z práce, 17 hod. Večerníček, 19 hod. do postele! Na druhou stranu ale zase přibylo loupeží, když měli zloději na krádež a útěk 14 hod., a přibylo také sebevražd v řadách majitelů nočních barů...  Zato v hotelech se přizpůsobili: za každou hodinu strávenou v posteli se platily nemalé částky + strava + dýško. Zatímco si už na to všichni zvykli, život ubíhal dál. A když jsem o 2 dva roky později otevřel noviny, praštil mě do očí nadpis: „NEJVĚTŠÍ LEŽ V DĚJINÁCH SVĚTA!!!!!!“ To si totiž celou tu aféru okolo hubnutí vymyslel prodejce postelí, které nešly na odbyt. Na konci článku potom stála věta: „Naše společnost se vám omlouvá za nedopatření, ke kterému dochází maximálně jednou za deset let!“

Marin Ondryáš 8.C

Mlékárny porazily orly

Jednoho dne jsem šla na autobusovou zastávku. Tam si ke mně přisedla taková starší paní a povídala tajuplně: „ Slyšela si to už, děvenko...? Má kamarádka mi říkala, že její manžel četl dneska ráno v novinách, že Mlékárny Kunín porazily orly. Nevíš o tom náhodou něco..?“ „Ne, slyším to poprvé,“ odpověděla jsem. Myslela jsem si: „Hm, to je takové...   ten říkal..., že ten říkal...! Kdo ví, co vlastně ta její kamarádka říkala...“ Ale nedalo mi to. Protože... jak může mlékařské auto porazit orly?!? Vždyť přece každý ví, že orli tak nízko nelétají a když už, tak jen na loukách, stráních a u lesů a to když loví. Ale zvědavost byla silnější než já, a tak jsem se vydala do nejbližší trafiky. Když sem tam přišla, vzala jsem první noviny a hned na úvodní straně bylo tučně napsáno:   „ MLÉKÁRNY PORAZILY ORLY“. Ta paní měla fakt pravdu. A hned jsem začala listovat na stranu, kde o tomto bylo podrobnější povídání. Hned u druhé věty jsem se začala strašně smát. Bylo tam sice napsáno „MLÉKÁRNY PORAZILY ORLY“, ale Mlékárna Kunín a Orli byly dva basketbalové týmy. Tak jsem si ty noviny celá rozesmátá koupila a šla zpátky na zastávku. Paní už tam ale nebyla, takže jsem jí nemohla prozradit, jak to bylo s těmi Orly. Ale třeba jí zvědavost nedá a ty noviny si koupí taky!

Aneta Andrlová 7.D

SMS

Jednou odpoledne mamka přinesla noviny a tam mě zaujal článek o soutěži – jmenoval se Kdo napíše během dne nejvíce SMS? Řekla jsem si, že to můžu zkusit. Nejdříve jsem obvolala kamarády a upozornila je na tuto soutěž, nabídla jsem jim, ať to zkusí taky. Musela jsem se ale psychicky připravit. Večer jsem poprosila rodiče, aby mi promasírovali prsty, tedy konkrétně palce, aby se mi lépe psalo. Následovala krátká relaxace, kdy jsem přemýšlela, o čem budu psát. Ve škole byl malý problém – musela jsem požádat pana ředitele, aby sundal ze zdi školní řád, který zakazuje používat mobilní telefon ve vyučování. Přesvědčilo ho to, že jsme mu řekli, že mu na školu bude chodit několik mistrů světa, ale že potřebujeme trénovat i v hodinách.

Trénink mohl naplno začít. Hned ráno, když jdeme na autobus, můžeme psát, protože nepotřebujeme vidět na cestu. Pokračujeme v autobuse a už jsme ve škole. Píšeme každou přestávku, píšeme i v hodině (snad je to jedno, jestli si kreslíme na lavici nebo píšeme SMS, nebo snad ne?). A končíme až večer, kdy je posláno několik tisíc SMS, my jsme vyčerpaní. Jdeme si lehnout a odpočinout. Další den zase trénujeme, jenomže učitele už to přestalo bavit, proto pan ředitel rozhodl, že školu zavře. A jak se rozhodl, tak i učinil. Pro nás to bylo lepší, protože jsme měli více času na trénink. A jak to dopadlo, to prozatím nikdo neví. A tak vám prozradím tajemství – víte, proč pan ředitel vlastně zavřel školu? Chtěl taky trénovat!

No vidíte, kvůli jednomu článku v novinách se ze všech žáků stali mobilní maniaci.

Sabina Tománková 6.C