Píšeme - píšeme

Popletené pohádky

Šel myslivec v lese a potkal sedm trpaslíků. „Myslivče, pomoz nám, Sněhurka se zakousla do nějakého jedovatého jablka!“ „Počkejte, zavolám pomoc a pro ježibabu přijede Shrek a odveze ji!“ Připojil se i medvídek Pú. Asterix a Obelix právě v Egyptě stavěli chrám, a tak se rychle vrátili do svého rodného města, aby ježibabu mohli vidět a pomoci Sněhurce. Sněhurka se probudila a vše dobře dopadlo.

                                                                              Viktorie Šmajstrlová 6. B

Jednou šla Červená karkulka do lesa a potkala Sněhurku se třemi prasátky. Sněhurka nesla v kočárku buchtu s vínem a koláčem. Najednou tu a tam se objevil vodník Mráček s fráčkem. Když se všichni skamarádili, dali na Karkulčina slova a šli do domečku za babičkou. Všichni už čekali, že tam bude vlk místo babičky. Ale co to? V postýlce místo vlka ležela  Popelka se sedmi trpaslíky. Červená karkulka, Sněhurka, tři prasátka a vodník se strašně lekli! Ale vtom se Popelka nadechla, vypadalo to, že je chce sníst, a potom se zeptala: „Chcete čaj?“ Všechny pohádkové bytosti si oddechly. Někdo začal klepat na dveře, otevřeli je a do světničky vletěl pták Ohnivák. Osmihlavý drak s myslivcem chtěli vlkovi rozpárat břicho, ale pak viděli, jak se všichni cpou buchtami, koláči a zapíjejí to vínem. Myslivec, protože viděl, že už s tím nic neudělá, dal se taky do jídla.

                                                                              Barbora Adámková 6. B

Sněhurka se rozhodla, že půjde za svou kamarádkou Růženkou. Zazvonila a přišel jí otevřít Rumburak. Řekl, že tady Růženka není, protože spí v nemocnici, bo se píchla o jehličí. Sněhurka šla do nemocnice za Růženkou a potkala Pyšnou princeznu, jak skáče do rybníka pro husu. Manka ji utíkala zachránit a budoucí manželé Pyšné princezny Bob a Bobek řeknou: „Manku chceme za ženicha!“ Mávne nad tou hloupostí nohou a jde dál. Potká Shreka, jak v potoce rybaří a říká mu, že chce ulovit Bucifálka. Ryba Nemo nad tím kroutí okem, že tam v potoce žije jenom Malá Mořská víla. Sněhurka zaťuká na dveře nemocnice, že chce jít za Růženkou. Otevře jí Marfuška a řekne, ať se jde podívat na zápas Úžasňáků s Kocourem v botách. Najednou vidí, jak Růženku nese domů její budoucí manžel Bart. Za den byla svatba a knězem byla Zlatovláska. Růženka a Bart spolu žili šťastně až do smrti.

                                                                              Anna Píchová 7. C 

Možná jste si všimli soutěže Malí spisovatelé, kde jste měli vymyslet příběh, jehož hlavním hrdinou bude zvíře, navíc jste měli použít 10 určených slov. Vítěze vybíralo celkem pět porotců a za nejlepší označili toto povídání:

Příběh jedné slavné želvy

Tak, moje malé želvičky, je čas na to, abych vám povyprávěla o tom, jak jsem se stala slavnou a když budete poslouchat pozorně, věřte mi, taky se můžete stát tím, čím jsem já.

Bylo to takhle: hodiny odbily 12.00 a já vyšla. Cestou jsem se ještě zastavila u Standy Žabáka, aby mi půjčil plán našeho hlavního města Prahy. Standa mi plán s radostí půjčil a k tomu přidal celý pytel sladkostí. Šla jsem různými stezkami, bloudila, ale nakonec jsem cestu k tramvaji našla. Jedné paní zrovna  upadla taška, hned jsem využila příležitosti a hup dovnitř. „Pane jú,“ já tam měla dobroty, vůbec se mi z ní nechtělo ven. Ale musela jsem, jinak bych se do Prahy nedostala a to mi věřte, já tam moc chtěla.

Vy ani nevíte, co jsem všechno musela překonat: šla jsem po takové dlouhé cestě, na které se připravovala letadla k odletu, jedno letadlo mě málem přejelo, ale schovala jsem hlavu a čekala, jestli mě přejede nebo ne, jak vidíte, tak to dobře dopadlo. Moje cesta vedla místy škaredými i pěknými, ba i nádhernými.

A konečně jsem byla u cíle. Moje radost však trvala jen do chvíle, než jsem zjistila, že jsem ztratila mapu. V Praze je spousta malých uliček. Vybrala jsem si tu nejmenší, protože i já jsem byla ve škole ta nejmenší.

Vešla jsem dovnitř, byla tam strašná tma a najednou mě někdo chytil a hodil do bedny. Snažila jsem se dostat ven a vtom na mě promluvil něčí hlas: „Je to zbytečné, taky jsem to zkoušel!“ Byl to želví kluk Bořek a hned jsme se skamarádili. Řekl, že je bubeník, a tak jsme si krátili čas tancem, zpěvem a bubnováním.

Najednou strčil do bedny hlavu ten kluk, který nás unesl a začal volat: „Mami, mami, pojď se podívat, oni jsou kapela!“

A tak to všechno začalo. Byla z nás slavná kapela, jezdili jsme po celém světě, ale nikdy jsem nezapomněla vzít si s sebou čtyřlístek od maminky pro štěstí. Všude visely plakáty:

Bylo to super až do dne, kdy se objevili noví zvířecí miláčci a nás vyhodili na smetiště jako nějaký odpad.

Bylo to smutné, ale věděli jsme, že náš svět je tady u nás doma v Želví říši. I když tady Bořka nikdo neznal, uvítali ho s otevřenou náručí.

No a to je konec, moje milé želvičky, a teď už si utíkejte pěkně hrát.

                                                                              Lenka Riedlová 7. C

Další soutěž pořádal Dům dětí a mládeže v Jablonci nad Nisou pod názvem Život není náhoda. V kategorii próza získala skvělé druhé místo Radka Winterová z 9. B:

Pavel

Pokojem se rozlilo přívětivé světlo. Odkrylo zbytky jídla na stole, ze tmy vystoupila i rozestlaná postel. Vtíravé teplo zalétlo pod plášť i muži, který stál doposud ve dveřích. Byl unavený a jeho vodové oči se zdály být téměř zoufalé. Vkročil ležérně do místnosti, pohodil tašku do kouta a sedl si ke stolu. Odsunul talíř a z kapsy vytáhl srolované noviny. Dal se do čtení. Ničím nerušen, zvláštně vyrovnaný a stejně tak smutný. Naháněl strach svou odhodlaností a vzbuzoval lítost svým zuboženým vzhledem.

                Stará paní od vedle ho uslyšela přicházet. Popadla kastrůlek z plotny a utíkala ke dveřím sousedního panelákového bytu. Byl skoro jako její syn. Lidé ho nechápali, ale ona ho milovala. Měla klíče a nemusela ho obtěžovat zvoněním. Tiše, bez jediného slova posbírala prázdné talíře a hrníčky ze stolu, umyla je v malém dřezu a poskládala zpět do police, kam patřily. Poté prostřela.

                „Pavle, nech toho čtení! Donesla jsem ti večeři. A abych nezapomněla, potkala jsem dneska zase Nováka, toho ožralu ze sedmého patra. Zbil svou ženu a ta jeho malá holčička tak plakala. A Honza, ten z přízemí…“ Pavel neposlouchal a už si ani nečetl noviny. Poslušně zhltal brambory, nedodával nic k vyprávění ženy, sedící naproti. Podle něj byla senilní, nevzdělaná a vlezlá. Klíče si nechala udělat i přes jeho vyslovený zákaz a teď mu rušila poslední azylové místo na tomto světě.

                Ráno se zdálo stejně prázdné jako ráno včerejší i předvčerejší, jako to v neděli i v pátek. Davy lidí proudily kolem něj, hloupě ho okukovali. Duté hlavy s jediným cílem, přežít tento den. Malá holčička, která právě procházela kolem se svou matkou, se rozplakala. „To není čert, Anežko,“ utěšovala ji.

                Výkladní skříň s auty mu poskytla obraz člověka tolik známého. Sám sobě se někdy hnusil. Když začal se svým prvním tetováním, bylo to natruc otci a té jeho zvrhlé morálce. Věděl, že ho seřeže, ale stejně chtěl přijít domů s vítězoslavným úsměvem, že se vzbouřil. Nejen proti otci, ale i matce, která vždycky všechno snášela. Říkávala: „Musím, jsem křesťanská žena.“ Neměla odvahu na nic většího, než donést otci pivo.

                A tak to šlo dál. Další tetování a další výprasky. Pak přišly na řadu i kovové ozdoby. Tak moc se chtěl odlišit. Nebýt jako všichni okolo v tomto dokonalém světě, který neexistuje. Nakonec si vyholil i hlavu až na malý pruh uprostřed. Otec nenáviděl pankáče, a tak ho ze sebe zčásti udělal. Ve skutečnosti ale nepatřil nikam. Bál se sejít ráno pro mléko, bál se lidí a za trest je šokoval svým vzhledem. Odtrhl oči od výkladní skříně. Muž v barevném oblečení s modrými vlasy odešel.

                A zase přišel večer. Tma, jež všechno schová. Matka se jí bála právě proto, že mohla ukrývat zlo a hříchy. Nikdy ho nepouštěla po setmění ven. Ten její divoký strach o všechno, co jí ještě zbylo, se po její smrti zčásti přenesl i na něj. Stejně ho milovala tak moc a on si toho nevšiml. Tajně Pavla pozorovala, jak v noci spí, sedávala u postele a plakala. Ne nad ním, ale nad štěstím, jaké ji potkalo. Byla vesnickou ženou a stačilo jí málo ke štěstí, jak si Pavel vždycky myslel. Nepochopil ani její věčný optimismus, ani její bezednou dobrotu. Vždycky mu všechno odpustila. Její smrt ho ale stejně zaskočila. Poslední kapka do poháru nenávisti mezi ním a otcem.

Odešel a nelitoval. Teď bydlel v panelákové čtvrti v jiném městě a stejně si tu byli lidé podobní. Takoví jako u něj doma. Našel zde lidi nadmíru připomínající otce a druhou matku. Stařenu od vedle…