Odevšad

Jedno pondělí měl pan učitel Petr Ondryáš narozeniny. A tak jsme měli připravený dárek (koupila ho Zuzka Š.) a čekali jsme na druhou vyučovací hodinu. To jsme právě měli mít pana učitele. Čekáme, čekáme a nic! Pan učitel nepřišel, byl nemocný. Zrovna na svoje narozeniny. A tak jsme měli suplování. Celý týden. Ale pan učitel se na nás přišel ve středu podívat. A samozřejmě dostal dárek. Poděkoval, ale pak musel zase odejít. Doufám, že má z toho dárku radost. Další pondělí už přišel, ale možná byl ještě trochu nachlazený. Dal nám bonbóny a zase jsme poděkovali my. V úterý už byl úplně zdravý a porozdával nám ještě nějaké bonbóny, které mu zbyly.

Začalo to tím, že pan učitel Ondryáš svěřil své kytičky Petře Mikulenkové, což byla ovšem zásadní chyba! V pondělí jsme přišli do školy a hned jsme si všimli uschlé kytičky na skříni. Když přišla Petra ráno do třídy, uschlé kytičky si všimla taky a okamžitě ji hned zalila. Jenže to moc nepomohlo, protože přišel náš spolužák „svatý obrázek“ Martin Gryžboň, který zalil kytičku čajem, který mu doma maminka nachystala. O další přestávce to Mirkovi Kantorovi nedalo a začal s kytičkou smrtelně vyvádět, ale neuvědomil si, že to kytička tak trochu možná nepřežije. Kytička byla z toho celá vyplašená, a tak se prostě zlomila. Protože si s tím Martin jako první začal, tak dostal strach, ať od pana učitele nedostane poznámku a kytičku schoval do skříně vedle tělesných úborů. No jo, jenže zazvonilo podruhé a pan učitel každou chvíli měl být ve třídě. Martin raději kytičku hned vytáhl a dal ji na své místo na skříň. Kytička, chudinka, zdechlinka, tam ležela jako chcíplinka, zlomená a znechucená svým životem a čekala, až se ji pan učitel ujme a zachrání jí život. A bylo tomu tak! Pan učitel, když kytičku uviděl, kdo ví, co si o naší třídě v duchu pomyslel. Kytičku samozřejmě vzal do svého dějepisného kabinetu a tam ji pěstuje a kytička, jak se zdá, se z toho hororu ještě dodnes nemůže vzpamatovat. Nakonec jsme se dozvěděly dobrou zprávu, že kytička žije a daří se jí dobře, protože je v dobrých rukou. Takže ať žijí kytičky v 8.D!!!!!!!!!!!!!!

Ve středu 10. listopadu se v Novém Jičíně konala přehlídka středních škol a učebních oborů Gemma. Pan učitel mě požádal, abych se zeptala v některých školách, zda by mě přijali se dvěma čtverkami a čtyřmi trojkami… Nebyl to pro mě vůbec žádný suprový úkol, ale rozhodla jsem se to zkusit.

První školou se stala SPŠE ve Frenštátě. Zeptala jsem se na elektronické počítačové systémy, řekli mi spoustu informací o tomto oboru, že není zrovna jednoduchý, že bych byla asi jediná slečna na téhle škole. Pořád mě jen chválili až do doby, kdy došlo na otázku: „Mohl bych se zeptat na váš průměr nebo vaše známky?“ Z mých úst to vyšlo tak přesvědčivě. Oči se mu vykulily a dodal jen: „To je škoda, ale máme tu i tříleté učební obory.“ Řekla jsem ale, že jsem měla zájem o něco jiného. Na shledanou.

Druhá škola byla SOŠ Kopřivnice. Opsala jsem si učební obor obchodní akademie ( s těmi domyšlenými známkami jsem se styděla vyslechnout si i informace). Dobře se mi povídalo se studentkou této školy, velmi ochotně odpovídala na mé otázky. Jak začala mluvit o maturitních zkouškách, řekla, že měla průměr 1,45 a dostala se tam tak, tak. Ona na mě: „Můžu se tě zeptat, jaký máš průměr?“ Odpověděla jsem, že asi 2,7, takže její další slova byla jasná: „Jdi raději na učební obor, tam máš 100% šanci se dostat.“

Třetí školu jsem nezkoušela, protože jsem měla málo času na to, abych se zeptala na školy, o které mám zájem. Jsem velmi ráda, že jsem se dozvěděla hodně věcí o mé škole. Dostala jsem asi 50 letáčků z různých škol, odněkud i po dvou. Rodiče byli spokojeni s informacemi z letáčku. Doma jsme si popovídali, každý řekl ke škole, kterou jsem si vybrala, svůj názor. Shodli jsme se na té jedné, kterou chci zkusit a která mi doufám vyjde (nebudu říkat jakou, kdyby náhodou nevyšla).

Měli jsme jít do kina na film Kde vzniká voda a místo toho ve škole voda skončila. Jak to viděli osmáci?

v To se mi ještě nikdy nestalo, že bychom někdy ze školy mohli jít v 9 hodin. Nevím, co budu dělat, ale budu si to užívat.

v No bolí mě z té radosti celý člověk. Celý den budu u mé nej kámošky a budeme spát a spát a spát a pařit a …

v Je to velice dobré, že se neučíme, protože jsem neměl aktualitu do hudební výchovy. Smůla, že se neučíme, protože jsme měli jít do kina na film. Budu sám doma a budu si dělat, co chci.

v Je mi z toho nanic. Já nechci jít domů. Je to blbé a vůbec z toho nemám radost. Možná maličko…

v Díky Bohu! Jdu do ADT… Večer jedu do divadla… To mi ten den začal hezky…

Já mám podzim ráda, ale lepší je léto. Na podzim je všechno pěkně zbarvené, opadává listí, sbíráme kaštany nebo bukvice. My máme ohromný strom plný kaštanů doma na zahradě a vždycky na podzim je sbíráme a doneseme je zvířátkům do lesa a tam jim je nasypeme do krmelce. Na podzim se všechno připravuje na zimu a abych řekla pravdu, tak to zabere jak nám, tak i přírodě hodně času a námahy. Ale my samozřejmě nejsme sami, kdo na podzim pracuje a připravuje se na zimu. I zvířata cíti, že se bliží zima, a tak si dělají pelíšky a zásoby jídla. Mně osobně podzim moc nebaví, protože je sychravé počasí a taky často fouká silný, nepříjemný vítr, ale myslím si, že každé roční období, ať je to jaro, léto, podzim nebo zima má v sobě něco kouzelného a něco taky špatného.

Tak už to na tom světě někdy chodí. Prostě je teď podzim a my se nadále budeme z něho radovat, ať už je, jaký chce.

Výstava INVEX 2004

Ve čtvrtek 14.10. jsem byl v Brně na výstavě INVEX 2004. Vyjeli jsme z Frenštátu asi v sedm hodin a jeli jsme necelé dvě a půl hodiny. Dojeli jsme sice brzo, ale veletrh už byl otevřený. Bylo to super jako každý rok. Veliké brněnské výstaviště mě uvítalo velkými pavilony s vystavenými výrobky. INVEX je každoročně o nových (hardwarech i softwarech) výrobcích. Je tam také pavilon Z, který je asi druhý největší na celém výstavišti. Najdeme v něm ty nejnovější hry na PC, mistrovství světa v různých strategiích a také různé soutěže pro všechny. Můžete si tam koupit různé věci.

Podzimní vítr fouká v kraji,

děti se rády schovávají.

Na paloučku,v lesíčku,

ukrývají větvičku.

Větřík fouká zběsile,

přibývá mu na síle.

Děti hrají honičku,

houpou se na koníčku.

Ti nejmenší pobíhají,

s větříkem si užívají.

Paní máma na ně křičí:

,,Pojďte rychle, vítr fičí!“

Děti běží, upalují,

všichni křičí,povzbuzují.

Foukej větře,větříčku!

Přines nám tu větvičku.

My máme doma dva kocoury, kteří mají taková dvě neobvyklá jména. Jeden se jmenuje Bohuš a ten druhý Matuš. Pozor není to žádný ten známý zpěvák Bohuš Matuš, ale jsou to dva naši nejmilejší kocouři na světě. Bohuš je pěkně tygrovaný a Matuš je celý černý. Když ráno zavoláme: „ Bohušků, Matušků!!!“ oba přiběhnou a mňoukají, že mají hrozný hlad. Protože jsou ještě docela malí, tak jsou šíleně moc hraví. Jak bylo léto, tak vždycky navečer byli nejhravější. Jeden do druhého navzájem do sebe dožgarují a potom po sobě skočí a začnou se hryzat a převalovat po sobě. Je to docela velká sranda a baví se tím celá naše rodina. Jenže teď poslední dobou nám lezou dost na nervy a to obzvlášť babičce. Babička vždycky shrabe listí na jednu velkou hromádku. No co myslíte, že náš Bohuš a Matuš udělají? Začnou zase do sebe dožgarovat a skáčou do toho listí jako poblázněni a tím pádem babičce opět přidělají práci. Škoda, že neexistuje nějaka škola pro čičiny. Mohli by se učit, jak se chovat k lidem a na veřejnosti. No co se dá dělat. Jejich chování už nikdo nezlepší. Ale já je mám stejně ráda, protože jsou boží a navíc oni mě mají taky rádi. Pozná se to tak, že když je vezmu do náruče, tak se moc ke mně tulí a vrní a hned mám dobrou náladu.

„Jsem sněhová vločka. Snáším se na ten krásně veselý a barevný svět . A je mi krásně. Ó jak nádherné je vznášet se a snášet se při každém zavanutí. Jé! Tamhle jde kluk s psíkem. To je přátelství!!! A tam zase chlapec s dívkou. To je láska!!! Ale vždyť já jsem sama, já nechci, ne, ne a ne, to se mi nelíbí! Žádná kamarádka ani žádný vločák.Já chci zpátky. Nahoru, větře, nahoru! Ach ne, už jsem skoro na zemi. Ale to nevadí, vždyť už jsou tu i jiné vločky. Jé, ty jsou krásné. Ale co to? Vždyť nás umačkáte!“ Sněhová vločka byla uplácána i s mnoha jinými vločkami do sněhuláka. Ona však se rozplynula na dětských ručičkách. Tak skončil život první sněhové vločky, která však přinesla lidem mnoho radosti.

Ahoj, jsem vločka, mám hodně kamarádek. Nikdy nejsem smutná, pořád si tak létám kilometry a kilometry daleko. Ta cesta je moc dlouhá, ale to nevadí, protože pořád mám ty kamarádky, které si se mnou hrají. Takže se nikdy nenudím. Když už dopadnem na zem, stavíme s holkama velkou, někdy až metrovou vrstvu sněhu. Potom se tam usídlíme a čekáme tři měsíce, než zase roztajeme a vypaříme se do mraků a musíme čekat, až zase příjde ten správný čas.