Co se to stalo?

Žáci 8. ročníku se při procvičování typografických pravidel v hodině informatiky dostali do nezvyklé situace:

Stali se zvířetem...

Stala jsem se králíkem

Do postele mi svítí první ranní paprsky. Pootevřu jedno oko. Zatím jsem ještě rozespalá, a tak nepostřehnu nic zvláštního. Je ráno 2. 9. 2010. Den mých narozenin. Dneska mi bude 15 let. Asi bych měla vstávat. Otevřu i druhé oko. Moment. Co se stalo? Kde to jsem? Kolem mě jsou hnědé mříže, postel nikde. Jsem v kleci! Vstanu a náhle zjistím další děsivou věc. Mám čtyři nohy (přísahám, že ještě včera jsem měla dvě). Proboha. Asi už vím, co se stalo. Převtělila jsem se do našeho králíka! Najednou se země otřese a někdo zvedne víko mého domečku. Hele, brácha! Volám na něj, pak už téměř křičím. Jak to, že mě neslyší? Podrbe mě a řekne: „Nazdar, králíku!“ Vezme mou misku na žrádlo a odejde s ní. Ach jo, co se to stalo? Vzápětí přispěchá další osoba, která mi otevře dvířka výběhu. Máma. Vystřelím z klece rychlostí snad 100 km/h a přiběhnu k ní. Pozdraví mě stejně jako brácha. Snažím se na sebe upozornit, aby si všimla, že něco není v pořádku. Odchází a já to vzdávám. Z dálky slyším, jak mluví s mým bratrem, říká mu, aby se dobře oblékl, i když je září, je tam pouze 14 °C. A co já? Já nikomu nechybím? A ještě k tomu v den mých narozenin! Začínám to chápat, i když ne úplně. To převtělení se do našeho domácího mazlíka je za odměnu, že jsem pořád tak hodná. Anebo je to za trest. Nevím. Asi mi nezbývá nic jiného, než si zalézt do domečku a počkat do zítřka. Snad se to vyřeší samo. Brácha mi mezitím donese v misce granule. No nic, jdu zkusit, jak chutná králičí snídaně. Mějte se a držte mi palce, ať jsem zítra zase sama sebou. Na 99 % se zase stanu člověkem. Kéž by.      

Tereza Žižková

Na hodinu mouchou

Dne 30. 6. 2010 v 12:00 jsem si spokojeně seděla v autobuse na cestě domů (s úžasným vysvědčením) a dobrým pocitem ze skvěle vydařeného dne. Náhle však PRÁSK!!! Nic si nepamatuju a vidím samé čtverečky, jako kdybych měla na očích síťku! Hledám batoh, mobil, peníze, které jsem držela v ruce před velkou ránou, ale vidím matně (vlastně čtverečkovaně). Najednou zírám na obrovskou jedničku. Pro sebe si říkám: „Co je to za hloupost? A kde to jsem?“ Podívám se na sebe a mám chlupaté ruce, nohy… Mám i křídla a jsem úplně malinká. Po chvilce zjistím, že je ze mě moucha, umím létat a jsem v nabouraném autobuse, který mě vezl domů. Letím se podívat na místo, kde jsem a shlédnout situaci. Venku je přes 30 °C a jsem kousek od našeho domu. Letím domů a po cestě si říkám: „Proč? Jak? Na jak dlouho?“ Už jsem doma a chci zavolat na mamku, ale místo toho ze mě vyjde jemné bzučení: „BZZZZZ“. Mamka se ožene a já proletím těsně vedle ní. V tu ránu už je ze mě zase člověk a mamka „čučí jak puk“! A já taky. 

Markéta Přadková

Stal jsem se rybičkou v akváriu

Vždycky jsem chtěl vědět, jak si žijí moje rybičky v akváriu. Jednoho dne, bylo to asi 12. 5. 2012 večer v 22.00 hodin, jsem šel spát a bylo mi nějak divně. Ráno jsem se probudil a věděl jsem na 100 %, že už nejsem člověk. Probudil jsem se totiž v mém akváriu s rybičkami. A hned ke mně připlula jedna z nich a povídá: „Tak tě tady vítám, Davide! Teď tady s námi budeš žít.“ Poprvé jsem byl nadšen, protože mám rád vodu. Byl jsem ale i smutný,  protože jsem neviděl své přátele a rodiče byli smutní, protože nevěděli, kde jsem. Skamarádil jsem se rychle, protože to jsou moje rybičky a vím, jaké jsou. Ale měli jsme hlad, protože moje sestra na nás zapomněla. Přemýšlel jsem, jak se změnit zpátky na člověka. Byla tam moje nejoblíbenější rybička Jiřík, to je moje nejstarší rybička a je moc chytrá. Řekla mi, že jsem tady, abych si uvědomil, že mám být zodpovědný, a pak se změním zpět. Pořád jsem uvažoval, co jsem udělal špatně. Ráno jsem najednou slyšel, jak na mě někdo volá a byla to moje sestra a já jsem se vzbudil v mé posteli a byl jsem strašně rád, že jsem zase člověk.    

 David Drozd

Transformace

Znenadání jsem se stal zvířetem, ráno jsem se probudil a zjistil jsem, že jsem zavřený v malé kleci a dívají se na mě strašně velcí tvorové (lidé). Kolem mne jsou samé piliny, nějaký dřevěný domek a strašně málo jídla a pití, asi si myslí, že s tím mám přežít celý den, no uvidíme. Píše se 8. 6. 2000. Za pár hodin jsem zjistil, že jsem se stal křečkem. Nemám tu žádného kamaráda, musím tu přežít sám. Doufám, že mi časem přivedou nějakého kamaráda nebo mě pustí, ale o tom pochybuju. Teplota tady kolem je snad 15 °C. Oni někam odcházejí, nemůžou mě tu přece jen tak nechat, nepřežiju to tu sám! Je poledne, přibližně 12:00 a já tu jsem pořád sám, žádní noví kamarádi, ani lidé. Dostal jsem hlad, tak vyzkouším to jídlo, co tu mám celý den: „Snad to nebude moc staré. Mňam, to je ale dobrota.“ Něco slyším, že by se lidé vraceli zpátky? Ne, je to nějaká moucha, konečně tu nejsem sám. „Hej, slyšíš mě? Jsem tady dole!“ Ale ona vůbec nereagovala, zkoušel jsem to dál a dál, ale nic. Nedá se to tu vydržet, být celý den sám a nemít si s kým popovídat, první tvor, se kterým bych si mohl povídat, ale neslyšel mě, anebo mě nechtěl slyšet. Rozhodně bych byl radši člověk. Jako domácí zvíře si nemám s kým povídat, nikdo tu není a já si nemůžu za nikým dojít, protože jsem zavřený v kleci. Ano, má to i slunné stránky, nemusím si uklízet, protože to uklidí za mě, ale když na to zapomenou nebo se jim nechce mi tu uklidit, tak to hodně smrdí. No, život je krutý, jak často říkám. Nevím, proč jsem se najednou stal zvířetem a nevím, kdy budu zase člověkem. Doufám, že se o mě budou dobře starat a že mi tu přivedou nějakého kamaráda, abych se neunudil k smrti. Ani nevím, jak dlouho vlastně budu žít. Snad se dožiju normálního věku, myslím si, že je to kolem desíti let. Jestli mi budou dávat pořád tohle dobré jídlo, co tu mám, tak si myslím, že to přežiju.

 Dominik Schneiderka