Pyramidový příběh

Proč pyramidový? Vždyť se tam o pyramidách vůbec nepíše!

To si jen žáci z 8. a 9. ročníku zkusili podle zadaných pravidel

napsat příběh ze slov seskupených do tvaru pyramidy.

Tak a jak to dopadlo?

Perník

Křupavý, medový

Vánoce, doma, kuchyň

Nebezpečí, na škvarek, varovala, plech

 Trouba, horko, plakal, spálit, maminka

Černý, tvrdý, škaredý, shodit, probudila, spát

Tatínek, váleček, volně, otevřel, radost, jenom, rodiče

Život, v žaludku, spokojenost, s kamarády, veselý, nejchutnější, nestrávit, nejšťastnější

O málem přepečeném perníčku

Týden před Vánocemi maminka začala péct doma perníky. Byly medové a křupavé. Nejmenší z nich se jmenoval Perníček. Ležel na plechu s ostatními a těšil se, jak bude vypadat ozdobený a že bude tím nejlepším a nejchutnějším perníčkem na světě. Maminka, která už byla s tatínkem upečená, ho varovala: „Perníčku, může to být nebezpečné, tak dej na sebe pozor.“ Hned jak maminka domluvila, za perníčkem se zavřely dveře od trouby. Perníček celý nedočkavý čeká, až všechno začne, když najednou ucítí velké horko, jak se na něj ze všech strana valí. Perníček začne plakat a naříkat, že nechce být černý ani spálený na škvarek! Kdyby nebylo tatínka, který upozornil spící lidskou maminku tím, že na zem shodil váleček, byl by z něj jistě tvrdý škaredý perník. Lidská maminka se probudila a rychle otevřela troubu a Perníček zas mohl volně dýchat. Pak je všechny ozdobila a položila do kuchyně na stůl. Když přišel lidský tatínek domů, vzal si talíř s perníčky. A jenom toho nejmenšího si vychvaloval. Tatínek spokojený s plným břichem ulehne na pohovku a usne. Zatím co Perníček v žaludku spokojeně a celý šťastný spí s kamarády. Pokud ho tatínek ještě nestrávil, žije Perníček ten nejšťastnější život na světě.

Lenka Kneblová, 8.B

Popelka

Žila, byla jednou jedna Popelka. Nebyla, to ale Popelka jakou všichni znáte. Tahle Popelka byla zlá a chamtivá. Byla sice pořád krásná, ale ta krása jí udělala namyšlenou a zlou. Říkalo se o ní, že má smlouvu s ďáblem. Všichni lidé v okolí se jí báli. Dokonce i samotný král, který v té době vládl, jí daroval svůj zámek. Vždy, když šla na procházku do ulic města, se lidé schovávali do svých domů. Jednoho dne si vykračovala na hřbitov, aby se šla podívat na hrob své zesnulé sestry. Najednou jí však někdo přehodil přes hlavu pytel a odvlekl ji do kočáru, který se potom rozjel a odvážel bezbrannou Popelku pryč ze hřbitova. V kočáře sundal únosce Popelce pytel z hlavy. Popelka nemohla uvěřit svým očím. Popelka se totiž setkala se svým sokem, princem Hezounem. Vyjevená Popelka se nezmohla na slovo. Když princ viděl, jak se Popelka tváří, vše jí hned vysvětli. „Víš, Popelko,“ začal princ, „už jsem do tebe dlouhou dobu zamilovaný, ale nelíbí se mi, jak se chováš k lidem ve městě.“ Teď už Popelka nechápala vůbec nic, a proto princ pokračoval: „Tvá hloupost je k nevydržení, a proto jsem se vsadil s mým vychovatelem, že tě napravím.“ V té chvíli vyvrcholila Popelčina trpělivost: „Co si o sobě vůbec myslíš? Já že jsem hloupá? Chci okamžitě na zámek!“ Potom se Hezoun s Popelkou hodně pohádal. Proto Popelka v nestřeženém okamžiku vyskočila z kočáru a utíkala do lesa. Jak tak běžela, nevšimla si velkého kamene, zakopla a uhodila se do hlavy. Popelka se probrala až na zámku prince Hezouna. Něco s ní ale nebylo v pořádku. Na každého se usmívala a byla ke všem milá. Proto Hezoun zavolal na zámek i její rodiče a samozřejmě jejich rodinného přítele Dr. Všeléka. Ten zjistil, že Popelka po tom pádu ztratila svou zlobu a že teď bude ke všem milejší. Rodiče byli Hezounovi vděční a dali mu Popelku za ženu. Princ dal Popelce jako svatební dar koně jménem Popelák, protože ten kůň Popelku v lese našel. Popelka se mohla jenom smát. O pár let později vypukl na zámku velký požár, při němž umřeli oba Popelčini rodiče. Sice všichni hasiči nosili vodu, aby požár uhasili, ale zámek už se nepodařilo zachránit. Tyto dvě velké ztráty Popelce vrátily její zlobu a zase začala krutovláda. Král Hezoun už nevěděl, co by udělal, a tak poslal pro živou vodu. Voják, kterého pro ni poslal, se vrátil polomrtvý, ale s velkým džbánem živé vody. Nejdříve Popelka oživila své rodiče a dlouho mrtvou sestru. Zbytkem vody pomohla dobrému vojákovi. Všichni byli radostí bez sebe a Popelka byla zase milá.

Za měsíc si Popelčina sestra Květa vzala bratra prince Hezouna Petra. Byla velká svatba a také velká hostina. Všichni lidé ve městě byli šťastní a Popelka, Hezoun, Květa, Petr a Popelčini rodiče žili šťastně až do smrti.

Marie Hrubišová, 8.B

Kukuřice

Žila byla jedna krásná, ale moc namyšlená kukuřice. Všichni se ohlíželi za její krásou. Když byl večer a kukuřice byla sama doma, nevěděla, co má dělat a byla z toho smutná. Rozhodla se, že se půjde podívat na zahradu, protože bydlela na poli, její zahrada byla obrovská. Obešla svůj dům, když se najednou zastavila a dívala se do dálky na stébla, která se leskla. Taky viděla odtamtud blikat červená světla. Vědomí jí říkalo, že se tam má jít podívat. Tak se oblékla a šla. Když přicházela blíž, slyšela i hudbu. Přišla na místo a uviděla brambory. Všichni se na ni podívali, co tady ta namyšlená kukuřice dělá?! Jak si dovoluje přijít na jejich bramboří oslavu?! Všichni se rozzlobili až na jednoho, který se usmíval. Ostatní po ní začali křičet a vyhrožovat jí. Jeden brambor, který se usmíval, zakřičel: „Dost! Alespoň vyslechneme, co tady chce.“  „Dobrá“, řekli ostatní bramboři. Kukuřice si sedla k nim a začala vyprávět o tom, že byla sama doma atd. Někteří bramboři ji začali urážet, aby odešla, že takovou, co má nos nahoru, tady nechtějí. Kukuřice z toho byla smutná, měla pocit viny, začala plakat, slzy tekly po tváři. Její špatné svědomí způsobilo tyto emoce. Když ostatní viděli, že ji to mrzí, je jí to líto, tak je to taky mrzelo a začali jí radit, jak se polepšit. „Musíš pomáhat druhým, být úctou pro další zeleninu, musíš být štědrá,“ říkali. A tak se z nich stali přátelé. Kukuřice se usmívala a měla radost, že se polepšila a že má oporu, ochranu a rodinu.

Karolína Fojtášková, 9.A

Kukuřice

Byla jednou jedna žlutá a šťavnatá kukuřice. Vždy pobývala venku sama večer na velké zahrádce plné malých kulatých zelených hrášků. Každý večer seděla ale sama v koutě smutná, stékaly jí po tváří malé lesklé slzy. A byla strašně zvědavá, jaké je cítit lásku, a proto se chtěla zamilovat do někoho. Do příběhu vpadl malý zelený kulatý hrášek. Byli spolu venku celé odpoledne a celý večer. Hrášek řekl kukuřici, že už vyšel měsíc a je moc pozdě. Tak se rozloučili. A čekali na další setkání. Oba dva, jak se viděli, byli celí šťastní, že se zase setkali. A tak to chodilo pořád. Vždy se setkali, byli spolu a večer se rozloučili. Kukuřice byla velmi šťastná, poznala, jaké to je mít lásku. Byla poprvé zamilovaná a šťastná a věřila, že jim láska dlouho vydrží. A povedlo se, tyhle dva neštěstí nikdy nepotkalo. Nakonec láska kukuřice a hrášku na první pohled nikdy neskončila. Byli oba dva šťastní. A věřili, že spolu budou až do své smrti. (A jak příběh dopadl, to si zkuste domyslet. Ne. Skončilo to tak, že žili spolu, až dokud je oba dva nezašlápla velká černá bota.)

Natálie Macháňová, 9.A

Tygr Bono

Dvacetiletý tygr Bono byl chlupatý a flekatý. Žil si na jednom kameni v Africe. Bylo to kousek od řeky, takže s vodou neměl problém, občas zaskočil do džungle za přáteli. Ale jednou, jak tak za nimi šel, zažil dobrodružství. Chytil ho zloděj do sítě a když ho chtěl dát do klece, Bono ho rafl do ruky, na chvíli mu vyklouzl, ale strachy ztratil fleky. Nakonec ho dostihl ten zloděj a uspal ho šipkou.

Pomalu otevírá oči a když je otevře docela, zjistil, že je v kleci v Zoo. Běhal několik dní ve výběhu a bloumal nad tím, jak utéci z klece. Nakonec si všiml jedné díry v plotě. Počkal, až padne tma a bude noc. Utekl dírou. A běží po ulicích hledajíc železného ptáka, který by ho dopravil zpět do Afriky. Viděl na obloze blikat světla a vzpomněl si, že to je železný pták. Běžel směrem, odkud ho viděl, a nad ničím nepřemýšlel. Když doběhl na letiště, budil pořádný rozruch, ale protlačil se mezi panikařícími lidmi do letadla. Pilot o něm nevěděl a vzlétl. Když po několikahodinovém letu byli zpět v Africe, ulevilo se mu. Věděl kudy ven, a tak utíkal, ten pach znal, běžel, sprintoval, přeběhl silnici, běžel po písku, už slyšel svou řeku, cítil svůj strom a kámen. Byl unavený, ale šťastný, že už je doma. Když usínal, zrovna vycházelo slunce, ale Bono si příště bude dávat větší pozor.

Petr Albrecht, 9.  A

Punťa

Novákovi měli doma spoustu zvířat a další si už dovolit nemohli, tak se smutný pejsek objevil jako bezdomovec. Žil na ulici a zapáchal. Každé ráno potkával děti, jak chodí do školy. A čím větší děti, tím vyšší třída. Rozhodl se jít na procházku a prošmejdit, kam ty děti chodí. Blížil se k velké budově s nápisem Škola, ze které vycházela neodolatelná vůně voňavého jídla. Plížil se pod okny, když uviděl otevřené dveře. Vklouzl dovnitř. Cítil vůni všude, ale netušil, kde je. Na chodbě potkal žáky, kteří ho s údivem začali pronásledovat. Začal bloudit, utíkat mezi třídami, až objevil únikové dveře. Vklouzl do nich. A už věděl, odkud se line vůně, nacházel se totiž v kuchyni. Okusil první hrnec, který potkal, a zezelenal jako nedozrálý citrón. Ale to ho neodradilo a začal loudit po kuchařkách voňavé maso. Kuchařky se bály psů, a tak začaly volat: „Pomoc, je tu strašidlo! Pomoc!“ V tu ránu přiběhli žáci. Pes se rychle schoval pod koš. Když žáci vše prohledali a nenašli ho, řekl si s úlevou: „Uff.“ A zůstal v kuchyni schovaný pod košem. Odpoledne začala uklízečka uklízet školu. Jako obvykle začala uklízet v tělocvičně, kde urovnala žíněnky, pak na WC, kde posbírala toaletní papíry, a přešla ke kuchyni. Zvedla koš a uviděla psa, který tam mezitím usnul. Psa vzala, okoupala ho a zašla za ředitelem, co s ním. Dohromady dostali dobrý nápad. Školník pojmenoval psa Punťa. Každé ráno Punťa stál u své boudy na školním dvoře a pomáhal školníkovi vítat děti. Odpoledne si hrál s dětmi a po obědě mu nosili do jeho misky kuchařky voňavé kosti. Teď už měl skvělý život.

Lada Chromelová, 9. A

Jablko

Bylo jednou krásně červeňoučké a slaďoučké jablíčko. Bylo to asi týden před Vánocemi, když se rozhodlo, že uteče za dobrodružstvím. A jak tam tak leželo v míse v obýváku, zničehonic se vykoulelo ven. Jako první dopadlo na stůl a pak se koulelo dál, až dopadlo na zem. Když se červeňoučké jablíčko přikoulelo až k oknu, pomyslelo si: „Co teď, jak se dostanu až nahoru?“ Tak tam sedělo a sedělo a přemýšlelo. Najednou přiletěla straka a posadila se na parapet od okna. Nakoukla dovnitř, uviděla jablíčko a řekla si: „To by se mi hodilo do mého bejváku, takový módní doplněk.“ A nic netušící jablíčko popadla do svých drápů a odletěla pryč. Jablíčko se bálo natolik, že si promítlo celý svůj živůtek a dalo se do breku. Po chvíli se na jablíčku začaly objevovat skvrnky a to z toho, že mu bylo špatně. Když si toho straka všimla, lekla se a raději jej ze svých drápů pustila. Jablíčko tedy padalo dolů, až dopadlo do měkoučkého mechu vedle kočky. A ta, když si toho všimla, si myslela, že si s ní chce hrát. Kočka ležela na zádech a s jablíčkem si házela ve vzduchu. A když ji to přestalo bavit, odhodila jej a odešla. Jablíčko už bylo celé dotlučené a poškrábané. Řeklo si: „Že jsem vůbec někam lezlo.“ Bylo natolik unavené, že usnulo. Když se probudilo, bylo zpátky doma v míse a celé nepoškozené. Pomyslelo si: „To byl jen sen?!“

Kristýna Kravčenková, 9.A