Tajemní obyvatelé Beskyd

Žáci 7. ročníku v rámci slohového útvaru charakteristika popsali místní tajemné obyvatele Beskyd.

Popisuji domácího skřítka – špírka, kterého jsem zahlédla cestou na Radhošť.

Špírek měl velmi malou postavu, na kterou se upínaly nepatrné ručky se smetáčkem a kyblíkem na vodu. Na hlavě mu stál roztřepený klobouček s pár děrami. Oči lákaly na pohled jako malinké modré borůvčičky. Nos a rty byly velmi malé, ale vykreslovaly tvář jako panence. Domácí skřítek působil velmi poslušně a oddaně. Snažil se i o to, aby u svého pána byl vždy načas, protože měl na krku malinké „hodinky“, které pevně svíral rukou a díval se, jestli nejde náhodou pozdě. Svým oblečením a obuví dával najevo svou skromnost a to, že k šťastnému životu není zapotřebí hodně peněz. Troufám si říct, že by byl skvělým ochráncem zvířat. Když totiž k němu přiběhla veverka, lítostně si ji dal na rameno a veverka se jej určitě nebála. Jen škoda, že má strach z lidí. Na mne skřítek špírek působil velmi dobře. Doufám tedy, že si na mě vzpomene, až se někdy uvidíme. Snad mu jen není líto toho, že je otrokem uklízení. Přeji hodně úspěchů, špírku!

Lucka

Světlonoš Džordžíno

Popisuji světlonoše Džordžína. Světlonoš je menší postavy, trochu tlustší, hlavu má baculatou a na ní jsou černé krátké kudrnaté vlasy. Džordžíno má čokoládové oči a baculatý nos. Na sobě nosí zelenožluté tričko a kostičkované kraťasy. Svoje černé kudrnaté vlasy si ze všeho nejraději žehlí žehličkou na vlasy. Má rád děti. Když má špatnou náladu, je schopen i vraždit. Rád o sebe pečuje, i když to tak nikdy nevypadá. V noci rád chodí svítit do lesa lucernou. Tím, že svítí, jakoby zdraví všechny čarodějnice a skřítky. Světlonoš je často veselý, někdy to však přepískne. Doma si pro jistotu schovává alkohol, kterým si někdy lepší život. Světlonoš Džordžíno je přátelský, každý s ním dobře vychází.

Eliška

Světlonoš

Popisuji světlonoše, kterého jsem náhodou zahlédla po cestě na Javorník. Byl normální výšky, asi 160–170 cm a vypadal skoro celkem normálně. Ještě bych měla připomenout, že to byl muž, ale prý jsou i světlonošky. Měl hnědé kratší vlasy, zpod nichž byly vidět zelené oči, malý nos a menší pusa. Oblečené měl tričko a kalhoty z přírodních materiálů. Jinak vypadal celkem zmodernizovaně. Je to hodná bytost, která pomáhá lidem v nouzi a v bolesti, dokáže uzdravovat jak rány fyzické, tak rány psychické. Ve volných chvílích rád chodí po lese a dívá se na fotbal. Viděla jsem ho jen chvíli, ale působil na mě moc příjemně a povzbudivě. Pak se mi ztratil v modrých a bílých světýlkách. Asi šel pomáhat dalším nevinným.

Katka

Popisuju čarodějnici, kterou už jsem viděl 2000x, ale neviděl jsem ji v lese, ale úplně někde jinde. Měla trochu delší hnědočerné vlasy, hnědé oči. Má dlouhé šaty a nos jí odstává od tváře. Mezi její zájmy patří čarování, hlavně ji baví začarovat člověka např. v myš, taky ji baví lítat na koštěti, přesněji na Nimbusu 2010, ale nepohrdne ani vařením lektvarů. Když jsem ji poprvé viděl, lekl jsem se, ale po těch mnoha setkáních už se nelekám.

Marek

Čarodějník

Popisuji čarodějníka, kterého jsem náhodně potkal. Na hlavě měl dlouhý špičatý klobouk a šedivé dlouhé vousy, které mu byly dlouhé až po břicho. Nosil kulaté brýle jako Harry Potter a na sobě měl velký plášť, který mu překrýval celé tělo. Vypadal, jakoby mu ten plášť byl o číslo větší. Bydlel v takové chatrči na Radhošti. Čarodějník byl dobrý a dělal dobré skutky, např. když lidem něco nefungovalo, tak začal kouzlit a věc byla opravená. U sebe měl magickou kouli, kde sledoval vše, co se děje. Byl to asi první čaroděj, který byl hodný.

Filip

Čarodějnice

Popisuji čarodějnici, kterou jsem čirou náhodou viděla cestou na Radhošť. Začala jsem zdrhat, ale ona nasedla na koště a kde ji nevidím – přímo přede mnou. Obešel mě strach. Prohlídla jsem si ji zblízka a všimla si namodralých očí, hustých vlnitých vlasů a bradavice na nose. Její postava byla docela štíhlá. Pozvala mě na vodu k ní do jeskyně a zjistila jsem, že je vlastně hodná, ale docela nechutná. Na Radhošť jsem sice nedošla, ale poznala jsem fajn čarodějnici.

Andrea

Duch – strážce pokladu

Popisuji jednoho ducha, který, jak se říká, je nějakým strážcem pokladu. Vypadal skoro jako člověk, byl oblečený do úlomků skály, měřil asi 190 cm. Měl polodlouhé tmavé vlasy, ve tváři byly vidět velké šedé oči. Z obličeje mu čouhal dlouhý špičatý nos a jakoby zkamenělé černé rty, které se nehýbaly, ani když mluvil, jenom z nich byl slyšet zvuk a slova, která říkal. Jeho mohutné kamenné nohy je slyšet na míle daleko a když chodí, tak se lidé bojí a schovávají do sklepů. Slyšela jsem, že by to měl být celkem hodný duch, který vám poradí cestu, ale když se někdo pokusil dostat k pokladu, většinou to nepřežil, protože duch ho naváděl tak, že chodil pořad dokolečka, po pár dnech mu došlo jídlo a pití, tak tam zahynul. Strážce nikdy nikoho k pokladu nepustil. Takže pokud tam ten poklad doopravdy byl, tak by tam měl být ještě dnes.

Míša

Duch – strážce pokladu

Dnes popisuji Ducha – strážce pokladu, kterého jsem jednou zahlédl pod skalou v bažinatém porostu nedaleko Radhoště.

Můj Duch – strážce pokladu, kterého jsem viděl, dosahoval výšky dvou metrů. Tím na sebe poutal dojem a respekt. Neměl nohy, a tak se vznášel ve vzduchu. Na hlavě neměl nic jiného, než dva červené důlky, které měly představovat oči. Pusu měl malou a nos mu nešel skoro vidět. Celé jeho vajíčkovité tělo bylo přehozeno svítivým žlutobílým pláštěm, který mu dělal takovou jakoby kůži. Přes hruď měl přepásaný hnědý opasek s ostny a na něm na zádech byl obrovský Meč Legend, na kterém byly vyryty symboly zlata a pokladu.

Jeho vlastnosti byly zlé a kruté. Tím, že byl strážce pokladu, byl vycvičen k boji, a tudíž kdo se k pokladu přiblížil, tomu hned setnul hlavu. Za koníčky považoval urážení končetin, ale nepohrdl ani useknutím hlavy nebo rozseknutím vejpůl. Řval jenom „Bůůů, vááá, vééé!“ Měl dobře zbystřený zrak a smysly v každé situaci v pozoru.

Toto strašidlo bylo nestrašnější na světě a už nikdy bych se s ním nechtěl dostat do křížku.

David

Čarodějnice

Popisuji čarodějnici, kterou potkávám často cestou na Radhošť. Je malé a velmi štíhlé postavy. Nos má poměrně křivý a na špičce naleznete dvě malé bradavice, oči má šedomodré a velká ústa. Hlavu jí pokrývají pěkně husté vlasy a na nich nosí černý špičatý klobouk. Nejčastěji nosí černý vyšívaný plášť. Ve volných chvílích ráda vaří lektvary a hlavně létá na koštěti. Je velmi zkušená a v moderní době se neztratí. Nejraději se dívá na hokej, ale moc často přitom nadává, že hráči to neumí hrát.

Je to moje dobrá kamarádka a doufám, že se zase někdy uvidíme.

Denisa

Světlonoš

Popisuji světlonoše. Vypadá jako špejle s hlavou bez rukou a svítí, někteří mu proto říkají kulový blesk. Vůbec nechápu, proč mu říkají světlonoš, protože když se naštve, zničí něco na elektriku a pak je už většinou tma. Ale když se nezlobí, jen tak zapálí třeba strom a to většinou nikomu nevadí. Světlonoš možná kdysi byl pořád hodný a nikdy se nezlobil, proto mu začali říkat tak hezkým jménem.

Roman

Čarodějnice

Jednou jsem byl v lese a potkal jsem čarodějnici.

Byla vysoká asi 171 cm a vážila tak 70 kg. Měla zelené oči, které jí ve tmě svítily. Měla černý kabát, který byl potrhaný a černé, taky potrhané, kalhoty. Taky měla docela divné vlasy a na nose bradavici. Ty vlasy byly takové hnědočernobíločervené a ještě k tomu dlouhé, takže vypadala jako strašák. Ani se nedivím, když to byla čarodějnice.

Byla zlá a záliby měla třeba si někoho upéct a sníst ho nebo taky mu mohla vydlabat oči. Ale hlavně čarovat. Mohla vyčarovat třeba zvíře nebo taky nějakého démona. Ale to už zase přeháním.

S čarodějnicí bych se už znova potkat nechtěl, ledaže by byla hodná nebo bezmocná.

Samuel

Čaroděj

Popisuji čaroděje. Je to bytost, která má čarovat, je hodně vysoký a má dlouhé vousy. Na sobě má oblečený dlouhý plášť s holí, která čaruje. Je zároveň mág ohně, který umí ovládat oheň a někoho začarovat do nějaké věci, třeba do židle. Taky umí vařit lektvary na zvýšení síly nebo protijedy. Lektvary mu pomáhají vyrábět jeho pomocníci – alchymisté, které má ve své vysoké věži, kde taky bydlí. Kolem má své strážce, strašlivé vlky, kteří mají hubu od krve. Ve věži má velké zásoby ingrediencí na lektvary. Vedle věže je velká skála, ve které je jeho mazlíček, velký ohnivý drak. Čaroděj ho nemusí krmit, protože on si zaletí pro nějaké zvíře nebo člověka, podle toho, na co má chuť. Čaroděj ještě neumí všechna kouzla nebo lektvary, tak má svoje učitele. Mezi jeho nepřátele patří mág vody nebo mág větru.

Vojta

Upír

Popisuju upíra, kterého jsme potkali při stanování. Měl kratší, uhelně černé vlasy. Jeho pohled byl jako by se na vás dívalo samo zlo. Oči byly černé, rty rudé jako růže. Tvář bledá jako stěna. Na sobě měl červenou košili s límcem a na zádech dlouhý černý kožený plášť. Zřejmě jsme ho vyrušili při večeři. Chtěli jsme utéct, ale byl strašně rychlý. Měli jsme u sebe kříž, ale nic nepomáhalo, zřejmě na nás měl chuť. Vrhl se na mě a řekl mi zákeřným hlasem: „Pomodli se!“ Oči mu zmodraly, otevřel pusu, kde měl dva velké špičáky a mířil mi na krk. Já se už nebránil, ale najednou velká rána a upír byl pryč. Kolem mě prošel černý stín, až mě z toho zamrazilo v zádech. Dodnes nevíme, kdo to byl a proč se ho upír bál. Od té doby nechodíme na večer na Horečky.

Adéla F.

Popisuji malého prevíta špírka

Je vysoký 15 cm a váží asi 1 kg. Krásné modré oči se schovávaly pod nechutným srostlým obočím. Plnovous měl výhodu, že nebyl vidět obrovský podbradek. Trochu se divím, že váží pouze 1 kg, protože překypoval špeky, jako třeba obrovskými stehny. Vlasy měl hnědé, ale účes byl stříhán podle kastrolu. Uši byly velikosti slona. Nosí zelené věci, třeba tričko, kalhoty nebo buřinku. Moc stylu z našeho světa nepobral.

Smál se, protože jsem zakopla. Nikdy bych nečekala od něho chrochtání. Někdy se tváří jak Serj Tankian. Nikdy mu nechybí smysl pro humor. Ale když se mu smějí, tak se urazí. Nevím, jak to dělá, asi používá extázi nebo něco (furt se usmívá). Starostlivost mu vůbec nechybí. Podle mě hlídá poklad na Radhošti hluboko pod sochou Radegast. Vsadím se, že poslouchá irskou hudbu. Určitě kouří dýmku. Málem bych zapomněla, nejradši má hlínu.

Sice mi udělal doma nepořádek, ale byla s ním sranda.

Adéla K.

Světlonoš

Popisuji nadpřirozenou bytost světlonoše jménem Xardas. Lidé ho sice nikdy neviděli, ale věděli, že existuje, protože když člověk umírá, tak uvidí světlo a mysleli si, že je zabiják. Světlonoš je ale hodná bytost, vlastně přispívá světlem v noci, abychom alespoň trochu viděli. Světlonoš je asi 2,5 m vysoký, na hlavě nosí čarodějnickou čepici, na sobě má modré královské roucho, v jedné ruce hůl a ve druhé silně svítící magický kámen. Má nepřátele Diega, tedy bytost slunečníka, se kterým neustále bojuje, je jenom výjimka, že by na chvíli přestal. Je to boj o nadvládu světla na zemi, tedy žlutého nebo bílého. V zimě vyhrává spíče světlonoš, ale v létě prohrává. Jinak má rád ryby, smažený sýr, hranolky a kečup. Já jsem světlonoše, neboli Xardase, viděl. Jedné temné noci jsem jel na kole po poli. Moje světlo se mi vybilo, neviděl jsem na krok, tak jsem čekal, až se najednou oblaka rozsvítila na bílo. Byla to taková magická bílá, ne neonová nebo jiná. Byl jsem rozrušený, až najednou zapráskala hlína a objevil se přede mnou. Chvíli jsme na sebe zírali, ale pak mi chtěl podat ruku, až najednou ho srazil slunečník a byli fuč. A hned se zase zhaslo, podíval jsem se pod sebe a uviděl jsem svítící úlomek jeho kamene. Posvítil mi na cestu a mám ho dodnes. Byl to ten nejlepší a nejhezčí dárek, co jsem kdy dostal (spíše ukradl). Dodnes lidi přesvědčuju, že není zlý a že pomáhá. Je skoro takový jako my, je prostě humanoid.

Emil